Konečně je to tady. Můj první výlet. Nemůžu se dočkat. Kam asi pojedu? A s kým? Je docela pěkně, pofukuje mírný větřík a sluníčko vykukuje zpoza mraků. Ideální den na projížďku. Přicházejí nějací lidé, jsou čtyři. Dva větší a dva menší. Něco domlouvají s pánem, který se o mě stará. Dávají mi do kufru velikou tašku. Pán jim přeje šťastnou cestu a hurá, už pojedeme. Všichni si sedají dovnitř. Ti větší dopředu a ti menší dozadu. Volají: „Ahoj Tomáši. Jsme Dvořákovi a pojedeme s tebou na výlet.“ Mám radost. Podávám jim pásy a vyrážíme.

Tomáš Tucson

Z města jedeme na dálnici směrem na Brno. Už dlouho jsem se takhle pěkně neprojel. Jen škoda, že se u nás smí jezdit jen stotřicítkou. Zvládl bych daleko víc. Cesta nám pěkně ubíhá, ti malí vzadu – zjistil jsem, že se jim říká děti – mě pečlivě prohlížejí. Dokonce si chtěli dát nohy na přední sedadla, ale nedosáhli tam. Pouštíme si muziku. Brzo sjíždíme z dálnice a míjíme Benešov a potom Tábor. Zkusil jsem si několikrát předjíždět a myslím, že se mi to moc povedlo. Pan Dvořák, to je ten pán, který mě řídí, mě nahlas pochválil a říkal své ženě, že bych se mu moc líbil. Těsně před Českými Budějovicemi odbočujeme doprava. Paní Dvořáková říká, že už tam brzo budeme. Jedeme prý na Hlubokou. Na úzké silnici uprostřed lesa se cítím výborně. Mám rád prudké zatáčky, brždění a zrychlování. Pan Dvořák se tváří spokojeně a něco si pobrukuje. Říká, že takhle ho to baví. Zastavujeme ve městě pod krásným zámkem. Já zůstávám na parkovišti a Dvořákovi vyráží pěšky. Kolemjdoucí mě zvědavě okukují.

Prohlídka asi bavila více dospělé než děti. Začaly se usmívat, až když se rozhodlo, že pojedeme někam do bazénu. Jenže to by pan Dvořák musel znát cestu. Naštěstí mám navigaci, a tak jsme koupání našli brzo. Já jsem si užil taky, protože jsme nejeli vždy po asfaltové silnici. To mám strašně rád. Děti asi ne, protože cestou obě usnuly.

 

Komentáře

komentář